Jestliže vás alespoň jednou během nákupů na staré tržnici nenapadlo, jaká je historie nádherné stavby kostela sv. Vojtěcha, tak při návštěvách nesčetných výstav a koncertů, které se v něm pořádají, určitě ano. Tato barokní stavba, spolu s přilehlým dominikánským klášterem, má skutečně barvitou historii. Církevní stavbu na hradišti, u níž se předpokládá zasvěcení sv. Vojtěchu, je možné doložit již od roku 1186. Tehdy český kníže Bedřich provdal v Ústí n.L. svou dceru Žofii za syna míšeňského markraběte Oty. Není ovšem jasné, jestli byl původní kostel sv. Vojtěcha situován na místě toho dnešního, nebo o něco dál na severozápad. Tedy v poloze historiky nazývané Burgstadt, na akropoli ranného ústeckého hradiště. Co však víme je, že první písemná zpráva o něm, z roku 1342 jej označuje jako ,in suburbio‘, což znamená na předměstí. Nepatřil tedy hned začleněn do lokace města. Známe také jméno tehdejšího faráře, jímž byl jakýsi otec Heřman, jenž zemřel roku 1363. Od 15. století se začíná kostel sv. Vojtěcha v pramenech označovat jako ,český‘. Na konci stejného století je v něm prokázáno přijímání pod obojím způsobem. Přišel rok 1617. Tehdy po dohodě s králem Matyášem, nástupcem Rudolfa II., uvedl ústecký primas, protireformátor Jan Arnošt Schösser, ke kostelu sv. Vojtěcha dominikánské mnichy. A zde také dokonal. Svou místní politikou totiž popudil ústecké měšťany natolik, že se proti němu spikli. Situace se vyhrotila 20. listopadu 1617. Tehdy Schösserovi nepřátelé obklíčili jeho dům. Jenže neoblíbenému primátorovi se podařilo uprchnout právě k dominikánům, kde se ještě prý stihl vyzpovídat, pomodlit a skrýt na půdě. Byl však spatřen a shozen ze střechy a připravená kopí nepřátel. Jeho bezvládné tělo odvlekli na náměstí, kde jej probodali 270 ranami a rozsekali na dva tisíce kousků. Nakonec dominikánští mniši ty kousky Schösserova těla sesbírali a pohřbili v areálu kláštera. A tak se naše město může taky „pyšnit“ defenestrací. Později následovaly bouřlivé události třicetileté války. Až do konce 17. stol. si kostelní stavba zachovala svou gotickou podobu. Nárokům řádu však nevyhovovala. A tak bylo započato s radikální přestavbou, probíhající v letech 1704 až 1734, na níž se významně podílel litoměřický barokní stavitel Octavio Broggio. Nikdy potom již nebyl kostel přestavován. Po dlouhá desetiletí zůstal celý areál barokního architektonického komplexu v klidu. Až v polovině 19. století, někdy okolo roku 1840, během rušení městských hradeb a bran, byl klášter dominikánů zasažen radikálnější přestavbou. Tehdy stavitelé ponechali jen část jižní obvodové zdi, nahrazující městskou hradbu. Koncem 19. století bylo ještě přestavěno zadní kolmé patrové křídlo s valbovou střechou. O století později, v  letech 1928 – 1930, byl kostel rekonstruován. O pět let později mniši z kláštera odešli, protože jich bylo málo. Ke konci druhé světové války téměř budovu kláštera zničily spojenecké bombardovací svazy. Po roce 1948 nastalo pro celý unikátní komplex temné období komunistické správy, během něhož byl kostel ve zcela dezolátním stavu využíván pouze jako sklad pneumatik. V šedesátých letech se dokonce zjistilo, že mumifikované mrtvoly mnichů byly díky vzestupu vodní hladiny napadeny plísní a hnilobou. Nakonec je, ačkoli se katolíci v kultivovaném světě nechávají pohřbívat do posvěcené půdy hřbitovů, zpopelnily pece místního krematoria. Jiným příkladem bezohledného postoje komunistů ke kostelu je velký krucifix, jenž se desítky let povaloval na půdě chátrající budovy, a k jehož opětovnému vztyčení došlo až roku 1990. Teprve v šedesátém sedmém roce minulého století se objevily první plány na záchranu této barokní perly našeho města. Tenkrát zdejší památková huť Okresního stavebního podniku přikročila k realizaci oprav barokní architektury za více než 6 milionu Kčs. Vrcholem rekonstrukce kostela bylo adaptování nových varhan, speciálně pro něj navržených profesory Reinbergerem a Hronem. Dodavatelským podnikem byly ,Varhany v Krnově n. p.‘ Jenže páni profesoři nečekali, že ve Vojtěchu není žádná klasická sakrální výzdoba. A tak jsou varhany předimenzované a skladby na nich zahrané nevyzní a dnes na ně vlastně nikdo z varhaníků nechce moc hrát. Od doby rekonstrukce tu také sídlilo ,Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody‘. Kostel sv. Vojtěcha se změnil na městskou výstavní a koncertní síň Bedřicha Smetany. I k názvu síně se váže zajímavá historka. Ve Smetanových sadech bylo potřeba uvolnit místo pro sochu Klementa Gottwalda. Jenže tenkrát nevěděli, co dělat se Smetanovou sochou od Vladimíra Hanzlíka. Jen tak vyhodit ji nemohli, protože Smetanu měl rád soudruh Nejedlý. Nakonec někoho napadlo, dát jí právě do Vojtěcha. V roce 1973 vypracoval zahradní architekt a emeritní ředitel Památkového ústavu Pavel Hušek studii rekultivace bývalé klášterní zahrady, dle níž se měla stát součástí výstavní síně a místem odpočinku. Ačkoliv se již podařilo sehnat vhodné pískovcové desky na dláždění zahrady, projekt byl zamítnut. Tenkrát se také stal symbolickým aktem odstranění oltáře a umístění sochy prvního dělnického diktátora Klémy Gottwalda na jeho místo. Po listopadové revoluci, roku 1991, klášter úřady restitucí navrátily dominikánskému řádu. Po odchodu Památkového úřadu prošel další významnou rekonstrukcí a dnes je jeho správcem občanské sdružení, YMCA v Ústí nad Labem‘. Kostel sv. Vojtěcha dál slouží coby výstavní síň.